Křestanství

Křesťanství je monoteistické náboženství, které odvozuje svůj původ od působení Ježíše Krista. S více než dvěma miliardami věřících je křesťanství nejrozšířenějším světovým náboženstvím. Prvé užití pojmu je zaznamenáno u syrského biskupa Ignáce z Antiochie († 106/107). K největším skupinám křesťanství patří katolická církev, pravoslavné církve a protestantské církve

Rozšíření křestanství

Křesťanství je nejrozšířenější náboženství na světě, zahrnuje asi 1/3 lidstva. Existuje řada analýz a názorů na to, jakým způsobem a jak rychle se mění počet jeho vyznavačů. Podle U.S. Center for World Mission roste počet křesťanů asi o 2.3% ročně [1] srovnatelně s růstem světové populace (vypočteno z let 1970-1996). To dělá z křesťanství nejrychleji rostoucí velké náboženství[1] v absolutních počtech (ne však v procentuálních). Křesťanství není na zemi rozmístěno rovnoměrně - dominuje mezi náboženstvími tří kontinentů (Ameriky, Austrálie a Evropy) a o čtvrtý (Afrika) se zhruba napůl dělí s islámem. Jediným kontinent, na kterém jsou křesťané nepříliš početnou náboženskou menšinou, je Asie

Počátky Křestanství

Vznik křesťanství v 1. stol. n. l. koresponduje s očekáváním Židů na příchod Mesiáše (viz také mesianismus). Na rozdíl od judaismu, ze kterého se křesťanství vyvinulo, však už křesťané na svého mesiáše nečekají, ale považují za něho Ježíše Nazaretského. Ze židovství přejímá křesťanství základní prvky víry a celý korpus posvátných knih – Starý zákon, nazývaný dnes též První zákon (či První smlouva)[2]. Obě náboženství pojí
  • víra v jediného Boha–obě náboženství jsou monoteistická
  • víra v mesiáše–toho křesťané ztotožňují s Ježíšem z Nazareta, tedy Kristem židé na mesiáše dosud čekají.
    Počátky křesťanství daly vznik dalším posvátným spisům, které se dohromady nazývají Nový zákon, který obsahuje zvláště čtyři evangelia, jejichž text vznikl zřejmě mezi lety 40 a 90. První generace křesťanů však bezpochyby předávala svou víru pouze ústním podáním, které bylo později zachyceno v různých textech. Další část Nového zákona tvoří Skutky apoštolů, listy Pavla a dalších apoštolů a Apokalypsa čili Zjevení sv. Jana. Z hlediska bohoslužby či liturgie spojuje křesťanství s židovstvím po zničení druhého chrámu roku 70 poměrně mnoho styčných prvků:
  • synagogální podoba bohoslužby v kostelech a farnostech
  • užívání kadidla při slavnostních bohoslužbách
  • užívání společných biblických textů, zvláště žalmů
  • užívání zpěvu a hymnů při modlitbě
  • shodné užívání určitých hebrejských

    Učení

    Přes rozmanitost důrazů i názorů na jednotlivé věci se všichni křesťané shodují na tom, že základ křesťanské nauky tvoří:
  • Boží láska a lidská odpověď na tuto lásku v podobě lásky k Bohu, k druhým lidem a k sobě (viz křesťanská etika a morální teologie)
  • Bůh se stal v Ježíši z Nazareta člověkem (vtělení), který byl ukřižován a vzkříšen z mrtvých, a tak člověka vysvobodil z otroctví hříchu a smrti k životu. Křesťanskou víru shrnují vyznání víry, základní body křesťanství by bylo možné popsat takto:
  • Existuje jediný Bůh, Bůh je trojjediný – je jediné a věčné podstaty, která existuje ve třech osobách: Otec (Stvořitel), Syn (Ježíš Kristus) a Duch svatý. Bůh je zároveň člověku neviditelný a skrytý (deus absconditus) a zjevený (deus revelatus).
  • Ježíš Kristus zvěstoval přicházející Boží království, které přišlo v jeho osobě. Nedopustil se hříchu a svou obětí na kříži a svým vzkříšením přinesl věřícím odpuštění hříchů a dědičné viny. Ježíš je Bůh a člověk (dvě přirozenosti v Kristu; viz Chalkedonský koncil).
  • Věřící jsou pokřtěni – ponořeni – do Kristovy smrti. Ve své víře žijí duchovně a po smrti budou spolu se svým tělem vzkříšeni. Přijímají Ducha svatého jako dar od Boha, který je duchovně vede, dává poznávat Boží vůli a který udržuje církev v pravdě.
  • Ježíš znovu přijde na konci časů, aby soudil a vládl ve své moci a slávě. Věřící budou žít s ním věčně v Boží přítomnosti. Dokud svět trvá, je církev poslána, aby hlásala o Kristu radostnou zvěst (evangelium).
  • Křesťanské Písmo svaté (bible) obsahuje Boží slovo a je inspirováno Bohem. Proto je bible prvním a respektovaným pramenem informací o Bohu a Ježíši Kristu.
  • Ježíšova matka Maria porodila Božího Syna jako panna z Ducha svatého (srov. Efeský koncil). Proto má v katolických a pravoslavných církvích velmi privilegované místo a křesťané i ji prosí o přímluvu u Boha. V protestantských církvích tento význam Ježíšova matka nemá. 'Zrod křesťanství, Ježíš z Nazaretu' Po roce 63 př. Kr. se židovská země dostává pod stále přísnější politickou nadvládu Římanů, z hlediska pravověrných Židů bezbožných pohanů. To vyvolává představu blížícího se konce světa, velká eschatologická očekávání (eschatologie – věda o posledních věcech světa i člověka, řec.eschaton = to poslední, nejzazší) a náboženské i politické napětí. Biblický odkaz střeží především saduceové, konzervativní kněžská vrstva, preferující literu Zákona omezeného především na Pentateuch (pět prvních knih Bible), a farizeové (zákoníci), kteří se pokoušejí „vykládat Mojžíšův zákon v duchu svatosti a spravedlnosti“ a kromě Písma uznávají i ústní tradici. Kromě těchto dvou skupin zasedajících v synedriu (samosprávné židovské veleradě) se však formují také skupiny a sekty radikální: např.zéloti bojovní nacionalisté (hebr.horlivý), pokoušející se svrhnout římskou nadvládu. V této době plné napětí vystoupí prorok Ježíš z Nazaretu, učedníky nazývaný Kristus (řecké christos = pomazaný, odpovídá přibližně hebrejskému mašíach, mesiáš – jedná se tedy o titul, ne o jméno!) Z původně nepočetné obce Ježíšových stoupenců vzniklo v desetiletích a staletích po jeho smrti jedno z největších světových náboženství, křesťanství. Křesťanství v období helénismu Křesťanství je náboženství misijní, šíření evangelia do „všech končin země“ přikazuje Ježíš svým nejbližším učedníkům – apoštolům (vyslancům). Ti na svých misijních cestách přicházejí i do Říma a Řecka, kde je mladé náboženství konfrontováno s hgelénistickým myšlením a filosofií. Apoštol Pavel z Tarsu (sv. Pavel) je v řecko-římském světě přijímán zpočátku s nedůvěrou a výsměchem. Přesto vznikají nové a nové křesťanské obce, a to navzdory pronásledování, jemuž jsou záhy vystaveny jako „nepřátelské státu a lidem“. V prvních staletích po Kristově smrti se musí nové náboženství vymezovat vůči okolí a jiným myšlenkovým a náboženským proudům a obhájit se proti útokům zvenčí. Hovoříme o obdobím apologetickém, řada apologetických listů byla adresována římským císařům a měla zabránit pronásledováni křesťanů (řec.apologia = obhajoba). Po vydání Milánského ediktu v roce 313, kterým bylo křesťanství zrovnoprávněno s ostatními náboženstvími, ztrácí apologetické listy na významu. Zároveň se křesťanství upevňuje vnitřně, vzniká závazný věroučný kodex, dogma (teze nepřipouštějící pochyby) a názory neortodoxní, heretické (kacířské, odlišné od oficiálních) jsou eliminovány. Základní problémy věrouky se řeší na církevních koncilech nejvýznamnějšími teology a filosofy své doby. Těm se za zásluhy o církev dostane titulu církevní otcové (patristika) a v dalších staletích budou považováni za církevní autority. Apologetika i patristika se dělí na východní (řeckou) a západní (latinskou), mezi teologií křesťanského Východu a Západu budou narůstat věroučné rozdíly až do definitivního církevního rozkolu v r. 1054.

    Desatero přikázání

  • V jednoho Boha věřiti budeš.
  • Nevezmeš jméno boží nadarmo.
  • Pomni, abys den sváteční světil.
  • Cti otce svého i matku svou.
  • Nezabiješ.
  • Nepokradeš.
  • Nesesmilníš.
  • Nepromluvíš křívého svědectví.
  • Nepožádáš manželky bližního svého.
  • Aniž požádáš statku jeho.

    Symboly

    Nejznámějším symbolem křesťanství je kříž, protože na něm zemřel Ježíš Kristus